Únor 2018

Teorie Brouka

14. února 2018 v 14:30 | The Student |  Literární žumpa mého mozku

,,Proud vědomí, ten má jen ta nejposvátnější řeka. Řeka lidského vědění."

Jedna místnost. Sedm stěn. Židle. Stůl s ubrusem (ubrus visí jen přes půl plochy, z pohledu pozorovatele se levým rohem dotýká podlahy). Dřevěná podlaha, značně opotřebená. Na stěnách tkví pozůstatky tyrkysového nátěru (v každé zdi hluboké rýhy, barva tam opravdu téměř není, drží se jen v sedmi horních koutech). Muž. Žena. Nazí. Sedí naproti sobě? Sedí. Co tedy ta jedna židle? Není určen počet židlí. Ano, to je pravda. Tmavá místnost. Žárovka, slabá, ozařuje matným světlem. Vrhá stíny. Stíny muže, stíny ženy. A co stíny židle, stolu, ubrusu? Pochopitelně. Jsou v místnosti dveře? Nejsou. Jak se tedy muž a žena do místnosti dostali? Tak, jak to běžně lidé dělají, poměrně irelevantní otázka. Ale jsou tam? Ano, jsou, ovšem ne sami. Fyzicky je zde přítomen Brouk. Kdo je Brouk? Pozorovatel. V místnosti se nachází zrcadlo (podstatný fakt).

Z pohledu pozorovatele má muž zrcadlo po pravé straně, žena po levé. Oba sedí se zrakem upřeným na odraz vycházející ze stříbrné plochy. Pozorovatel odraz nevidí. Žena pláče, nevzlyká však, jen pláče. Lesklé kapky stékají po tváři. Padají na plochu stolu, tříští se. Co dělá muž? Pozorovatel neví. Proč pláče žena? Pozorovatel ví.

Žena položí ruce na stůl, konečky prstů se dotýká ubrusu. Muž svou pravou ruku pokládá na stůl, následně levou. Žena stále neodklání hlavu od zrcadla. Dlaní pravé ruky si otře obličej. Opět ruku pokládá na stůl. Muž oběma rukama uchopí ruce ženy, pevně jí sevře dlaně. Žena odklání zrak od zrcadla, podívá se na muže, stále pláče. Zvláštní, muž se stále dívá na zrcadlo, žena jej upřeně sleduje. Pozorovatel se může jen domnívat, myslí si však, že muž taktéž pláče. Muž odkloní zrak od zrcadla, podívá se na ženu (pravděpodobně).

Nastává promluva ženy. Vidí odraz sebe, muže, dítěte (chlapec, asi třetí rok života). Usmívají se, za nimi stojí ozdobený vánoční stromeček, mají sváteční šaty. Muž drží dítě v náruči, dítě muže objímá. Žena stojí po mužově levém boku (jedná se o odraz v zrcadle), objímá jej kolem pasu. Svou promluvu ukončila. Zavírá oči.

Muž nepromlouvá, jedná. Vstane, stále svírá dlaně ženy. Žena otevírá oči, upře zrak na muže. Muž ženu gestem vybídne, aby vstala. Vstává. Oba udělají krok vlevo (z pohledu pozorovatele). Stojí naproti sobě, ubrus dopadl na podlahu. Muž přistoupí k ženě. Vykročí směrem k pozorovateli (oba). Ozve se tlumený zvuk zakřupnutí. Tělo bezvýznamného hmyzu leží na podlaze, nezištně, nehybně, bez grácie.

Tento literární "skeč" jsem napsal ještě ve svých letech gymnaziálních. Samozřejmě jsem byl jeden z těch, kdo propadl The Beat Generation, výplody Ginsberga, táhlý život Kerouaca - to byla a je má droga. A proto jsem chtěl napsat něco za pomoci proudu vědomí. Nedržel jsem se přímo psaných pravidel pro tento modernistický styl, ale podle mě žádná pravidla nemá, je nespoutaný jako doba, ve které vznikl.

Kolaborant aneb na téma bez tématu

11. února 2018 v 19:44 | The Student |  Literární žumpa mého mozku
Upřímně mi tohle téma přijde tak trochu patetické, tak jsem se i já na chvíli stal patetickým a sepsal tuto slovní polévku s nejistým veršem a obsahem.


Kolaborant

Listina nesoucí můj život,
úpis ďáblu v lidské schránce,
úpis neznámu a lhaní,
aplaus špatně sehrané scénce,
kde hlavní rolí bylo pohrdání

Připraven nebo zaskočen?
Kdo ví? Já snad?
V oblečku šitém na míru,
jednou z mnoha jejich návnad,
kráčel jsem jako admirál, co zradil svou vlast.

Člověkem z masa a kůže,
jehož každý by chtěl věšet,
v žilách s krví barvy rudé růže,
co měl by před vámi klečet,
já nikdy nechtěl se stát

Před branami koncentráku měl bych teď být,
stejně jako milion dalších z řad mých.
Ale být tou sviní znamená mnoho výhod mít,
ale také utápět se v žalu při vraždě svých pokrevných

Klesla čest a duše pohasla,
přisoudil jsem si kolaborantem být.
Poslední sten žena hlesla -
jak vůbec můžeš žít?

Paní Mramorová

11. února 2018 v 15:05 | The Student |  Literární žumpa mého mozku

Tyčí se tady už celá staletí, alespoň ta staletí, která jsem tady prožil. Palisádové hradby, strážci mého rodného městečka, pokud jsem se tady vůbec narodil, ale myslím, že ano, byť paní Mramorová tvrdí, že ne, ale když ona taky někdy neví, co říká. Paní Mramorová je má nejlepší přítelkyně, moudrá to žena. Povídáme si velmi často. Vypráví mi příběhy o zdejších obyvatelích, ví všechno, nic jí neuniká. Jen mi tvrdí, že já samotný se jí jevím jako velká záhada. Popsal bych ji jako velmi noblesní dámu, jen je trochu hranatá, ale čemu by to mělo vadit. Zrovna nedávno mi vyprávěla příběh o muži, který padl ve válce při obraně našeho milého městečka. Ono to zní možná napínavě, jenže takových příběhů já už slyšel, to je pořád dokola, jen samá chrabrost. Ale pamatuji si, že jednou mi vyprávěla příběh o ženě, která dokázala zachránit desítky dětí před jistou smrtí. Byl to velmi dojemný příběh, neváhal jsem si jej poslechnout hned dvakrát. Kdyby si to tak Robbie mohl vyslechnout se mnou. Robbie byl můj kamarád, jenže se odstěhoval o pár krabic dál. Občas k němu zajdu, ale nikdy nevyjde ven, byť se u něj svítí. Dědeček mi říkal, že možná je hodně zaneprázdněný, ale to se mi moc nezdálo. Robbie by si na mě vždycky čas udělal.

Dneska je velmi smutný den. Chtěl jsem si jít povídat s paní Mramorovou, určitě pro mě měla nějaký zajímavý příběh. Jenže ona tam nebyla. Nebyla nikde. Prošel jsem každý kout, podíval se za každý roh každé krabice. Ale ona nikde. S brekem jsem utíkal za dědečkem. Ten mi řekl, že paní Mramorová byla nemocná a musela do nemocnice. Připravil mě taky na to, že už by se nemusela vrátit. Taky mi řekl, že je čas, abych našel východ skrze ony palisádové hradby, protože přeci nemůžu v mém milovaném městečku být napořád. Pořád to moc nechápu, je to na mě moc informací. Taky pořád oplakávám paní Mramorovou, moc se mi po ní stýská. Nejspíš budu muset dědečka poslechnout, on má vždycky pravdu, bez paní Mramorové nemá cenu v městečku zůstávat.

O 20 let později…

Přišel jsem Robbiemu položit kytici na hrob, bylo to 20 let od jeho smrti. Stará mramorová pamětní deska dostala nový kabát. Paní Mramorová se přeci jen vrátila. Bylo to zvláštní vracet se v myšlenkách do doby, kdy jsem jako malý kluk pobíhal po hřbitově a věřil, že jsem obyvatel záhadného městečka za palisádou. Měl bych navštívit dědečka, je to už chvíle, co se tady přistěhoval.