Paní Mramorová

11. února 2018 v 15:05 | The Student |  Literární žumpa mého mozku

Tyčí se tady už celá staletí, alespoň ta staletí, která jsem tady prožil. Palisádové hradby, strážci mého rodného městečka, pokud jsem se tady vůbec narodil, ale myslím, že ano, byť paní Mramorová tvrdí, že ne, ale když ona taky někdy neví, co říká. Paní Mramorová je má nejlepší přítelkyně, moudrá to žena. Povídáme si velmi často. Vypráví mi příběhy o zdejších obyvatelích, ví všechno, nic jí neuniká. Jen mi tvrdí, že já samotný se jí jevím jako velká záhada. Popsal bych ji jako velmi noblesní dámu, jen je trochu hranatá, ale čemu by to mělo vadit. Zrovna nedávno mi vyprávěla příběh o muži, který padl ve válce při obraně našeho milého městečka. Ono to zní možná napínavě, jenže takových příběhů já už slyšel, to je pořád dokola, jen samá chrabrost. Ale pamatuji si, že jednou mi vyprávěla příběh o ženě, která dokázala zachránit desítky dětí před jistou smrtí. Byl to velmi dojemný příběh, neváhal jsem si jej poslechnout hned dvakrát. Kdyby si to tak Robbie mohl vyslechnout se mnou. Robbie byl můj kamarád, jenže se odstěhoval o pár krabic dál. Občas k němu zajdu, ale nikdy nevyjde ven, byť se u něj svítí. Dědeček mi říkal, že možná je hodně zaneprázdněný, ale to se mi moc nezdálo. Robbie by si na mě vždycky čas udělal.

Dneska je velmi smutný den. Chtěl jsem si jít povídat s paní Mramorovou, určitě pro mě měla nějaký zajímavý příběh. Jenže ona tam nebyla. Nebyla nikde. Prošel jsem každý kout, podíval se za každý roh každé krabice. Ale ona nikde. S brekem jsem utíkal za dědečkem. Ten mi řekl, že paní Mramorová byla nemocná a musela do nemocnice. Připravil mě taky na to, že už by se nemusela vrátit. Taky mi řekl, že je čas, abych našel východ skrze ony palisádové hradby, protože přeci nemůžu v mém milovaném městečku být napořád. Pořád to moc nechápu, je to na mě moc informací. Taky pořád oplakávám paní Mramorovou, moc se mi po ní stýská. Nejspíš budu muset dědečka poslechnout, on má vždycky pravdu, bez paní Mramorové nemá cenu v městečku zůstávat.

O 20 let později…

Přišel jsem Robbiemu položit kytici na hrob, bylo to 20 let od jeho smrti. Stará mramorová pamětní deska dostala nový kabát. Paní Mramorová se přeci jen vrátila. Bylo to zvláštní vracet se v myšlenkách do doby, kdy jsem jako malý kluk pobíhal po hřbitově a věřil, že jsem obyvatel záhadného městečka za palisádou. Měl bych navštívit dědečka, je to už chvíle, co se tady přistěhoval.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Magicmax Magicmax | E-mail | Web | 11. února 2018 v 17:29 | Reagovat

Ty nejseš žumpa. :-)

2 lissy-paolohn lissy-paolohn | E-mail | Web | 11. února 2018 v 18:12 | Reagovat

Je to úchvatný text. Chci řít ta myšlenka uchopená dětskýma očima. Rozepsaná v úplně jiné rovině. Dává tušit smutný podtón a přesto se u toho usmívám. Tak nějak jemně, snad trochu sentimentálně. Děkuji ti...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama